Od propadlíka k řediteli školy

Je konec srpna roku 1993, táta položil sluchátko telefonu a podíval se na mě. “Tak je to v háji, nedovolí ti opakovat ročník a vyhodí tě ze školy.” Toho dne se definitivně rozhodlo, že poletím ze školy. Dostal jsem na konci druhého ročníku střední zemědělské školy tři kule – z matiky, fyziky a češtiny. Ještě prvního září sedím doma a přemýšlím, na jakou školu teď vlastně dále půjdu? Vybaví se mi scéna ze základky, kdy se nás učitelka dějepisu ptala, kam na školu chceme jít. “Cože? Ty chceš jít na střední školu se sedmi trojkama?”, kroutila hlavou… V duchu jí opět dávám za pravdu, že na to nemám. Na konec mě vzali do druháku učňáku na automechanika.

Střih

Je konec srpna 2002 a energická důchodkyně se mi dívá upřeně do očí a pečlivě si mne prohlíží. Na chvíli se zastaví čas a já v jejím pohledu čtu zvědavost, ostražitost, nedůvěru i respekt. “Ty ses tu matiku asi vážně musel naučit, co?” říká víceméně přátelsky, i když cítím nedůvěřivý podtón. Současně s otázkou mi předává do ruky své celoživotní přípravy a učebnice matematiky. Já stojím jako ve snu a hlavou mi jede:  „Je to vůbec možné?“ „Přebíráš si přípravy od učitelky, která tě nechala na střední propadnout ze dvou předmětů, abys po ní nastoupil jako nový učitel matematiky?“ „Děláte si srandu?“ „Bůh je vážně vtipný!“

Věřte nebo ne, toto je můj skutečný příběh. Šestnáct let jsem strávil ve školství, z toho posledních pět let jako ředitel školy. Bez nadsázky jsem proto vždy říkal, že mám pochopení i pro ty nejslabší žáky, protože jsem byl jedním z nich. Vím, co znamená odmítnutí, opovržení od svých rodičů, spolužáků i učitelů. Samozřejmě, že to nejvíc bolí od vašeho táty a mámy. Dostal jsem nálepku “flink, hlupák a budižkničemu” a pomyslné rány si lížu doteď. Nic ale není černobílé a můj příběh ovlivnilo mnoho faktorů, mne nevyjímaje. Nicméně to je na jiné povídání.

Upřímně – měl jsem často pocit, že nejsem dobrý učitel a že selhávám. Neustále se mi honily hlavou otázky: “Máš vůbec na to být učitelem?”, “Opravdu umíš děti zaujmout a předat jim, co bys chtěl?”, “Jak je mám motivovat, aby dávali více pozor?”, „Oceňuje tady moji práci vůbec někdo?”

V ředitelském křesle to bylo častokrát překvapivě stejné, jen jsem vyměnil v pochybnostech učitele za studenty. “Jsem dobrým ředitelem?”, “Mám na to vůbec?”, “Jak učitele přetáhnu na svou stranu?”,  “Je na mne poznat, že jsem nervózní?”, “Jak je přesvědčím o mé vizi?”, “Proč mě nechápou?”, “Musí mi někdo neustále házet klacky pod nohy?!”, “Zase další dotazník z ministerstva, mám toho snad málo?!”

 

Kritik v mojí hlavě mi nedal spát, ať jsem byl dítě či “velké dítě” v roli ředitele. Nejsi hodný syn, dobrý manžel, správný učitel, vhodný ředitel. Stále jsem podvědomě slyšel: “Selháváš, selháváš, selháváš…”

Ze začarovaného kruhu sebeobviňování, pocitů nedostatečnosti, méněcennosti a bůhví čeho všeho ještě mi pomohlo hluboké přijetí, že nemusím žít podle vzorců a přesvědčení, která jsem v dětství přijal od svého okolí. Uvědomil jsem si, nakolik můj současný život zásadně ovlivňují „pravdy“, které jsem nejen od svých rodičů vzal za své o sobě samém, o světě a o ostatních lidech. 

 Kdyby mi někdo v roce 1993 tvrdil, že udělám maturitu, tak se mu vysměji. Kdyby mi někdo tvrdil, že se stanu učitelem a přeberu výuku matematiky po učitelce, která mne nechala propadnout, tak obrat „považoval bych ho za blázna“ je slabým odvarem toho, co bych si o něm myslel.

Mé životní lekce mne naučily méně hodnotit sebe i ostatní. Mnohdy soudíme ostatní a nevíme nic o jejich zkušenostech a zápasech, kterými prošli, a které z nich udělali takové lidi, jakými jsou. Často jim dáváme různé nálepky, které jsem sám dostával.

Jakmile přijmeš nálepku, kterou na tebe nalepí druzí, začneš sám o sobě věřit, že jsi tím, za koho tě považují. Neposuzujme proto potenciál člověka podle toho, jak se nám právě teď jeví.

Ve filmu Ratatouille tvrdí šéfkuchař Gusteau: „Vařit může každý“. Já po svých zkušenostech říkám: „Uspět může každý“ . Na cestě potkáte spousty překážek a zklamání, ale to úsilí „rvát se ze životem“, za to stojí. Žiju si svůj sen a v RainFellows a BrainBrush dělám věci, které mi dávají smysl.