Každý to zná – u stolu s přáteli hovoříme “normálně”, ale sotva máme “oficiálně” hovořit před ostatními na veřejnosti, zrychlí se nám dech a tep, jsme nervózní, hledáme slova, každé druhé slovo je “prostě” nebo “eee” a najednou nejsme sami sebou. Jak získat v takových situacích klid a zbavit se trémy? Před nějakou dobou jsem si na toto téma povídal se studenty v karvinském Business Gate a padlo tam několik zajímavých myšlenek, které bych rád nasdílel.
Business Gate
S Martinem Klepkem se už známe nějakou dobu. Martin s dalšími kolegy stojí za karvinským projektem Business Gate, v rámci něhož mají studenti Slezské Univerzity možnost spolupracovat s firmami na reálných projektech. Martin se na mne obrátil s prosbou nasdílet se studenty zkušenosti z praxe na téma prezentačních dovedností.
Jedním z paradoxů života je ten, že i já, povahou introvert, který se při jakémkoliv vystoupení v dětství sesypal, dneska hovořím před publikem téměř na denní bázi. Nikdo mi dnes nevěří, že jsem introvert (krom Terky, mojí ženy, doma je totiž vše jinak… 🙂 ) Ale když jsem mohl já objevit kouzlo v mluvení na veřejnosti a zbavil se trémy, může i kdokoliv jiný, kdo si zatím nevěří.
Základní problém – tréma
Během debaty v Business Gate jsme si prošli klasickými prezentačními “Best practices”, ale stejně jsme vždy narazili na problém trémy:
- “Rozhazuji rukama, protože jsem nervózní…”
- “Mluvím rychle, protože jsem nervózní…”
- “Bojím se, ať neudělám chybu. Ale tím pádem ji udělám a to mě znervózní.”
- “Lovím slova, protože se bojím, že mě nepochopí… a když je lovím, dělám u toho to odporné -eee- nebo -prostě-.”
Odkud se bere nervozita? V předchozím článku jsem popsal základní tezi, že za těmito emocemi stojí naše přesvědčení ukotvená hluboko v nevědomí. Po chvíli koučování se dostáváme k takovýmto možným přesvědčením:
- “Když to neřeknu zcela správně a přesně, přijde trest.” (Vzorec ze školy)
- “Když to řeknu špatně, budou se mi smát.” (Vzorec z dětství)
- “Když mě nepochopí, budu za blbce.”
- “Musím to říct správně, udělat dobrý dojem, abych se prosadil/a.”
V pozadí je archetypální přesvědčení, že skončíme odmítnutí, neocenění, že nezapadneme. A přitom od narození neusilujeme o nic jiného, než být naším okolím přijatí plně a zcela takovými, jakými jsme; o lásku bližních.
Řešení
V onom dřívějším článku je rozepsán obecný princip, jak změnit přesvědčení, návyky. Tady se zaměřím na jednoduchou praktickou radu, která z těchto principů vychází.
Když jsme ve stresové situaci a uděláme chybu, např. přeřekneme se, spustí se tzv. Negativní spirála. Tj. od té chvíle jsem ještě více nervózní, dělám ještě více chyb, atd. Prostě dochází k potvrzení základního přesvědčení, že budeme odmítnuti. Tentýž princip funguje i obráceně a toho můžeme využít – říkejme tomu Pozitivní spirála.
Vše začíná přípravou – posaďte se a zamyslete se nad libovolnou částí vašeho těla, která se vám líbí; chápu, že první reakcí nejspíš bude – nic se mi nelíbí! Ok, dejte tomu druhou šanci a na něco určitě přijdete: oči, obočí, vlasy, uši, obličej, hlas, úsměv, prsa, ruce, zadek, chodidla, cokoliv.
V druhé fázi se pak každé ráno a večer na sebe dívejte do zrcadla a obdivujte danou část, jako byste dávali kompliment úplně cizímu člověku. Dělejte to alespoň 30 dní.
Během třetí fáze – tj. během prezentace nebo stresové situace, kdy cítíte nárůst nervozity a jste přesvědčení, že “všichni kolem to vidí” (jak červenám, jak dělám chyby, …), zaměřte svou pozornost na emoci před zrcadlem – zaměřte svou pozornost na tu část, která se vám na vás samotných líbí a představte si, že ostatní to oceňují stejně tak jako vy. Z toho místa se začne rozvíjet pozitivní spirála, přijetí a klid.
Ve čtvrté fázi projevte vděčnost – uvědomte si, jaké jste za danou dobu udělali pokroky a prociťte velmi jednoduchou, osvícenou myšlenku: “Děkuji.” Jde o velmi silnou, zklidňující emoci.
Vyzkoušejte a napište nám vaše zkušenosti.
