Každé ráno se nám přípomene, že válka není pojem z historických knížek a filmů, ale je to realita, která se odehrává téměř za rohem. Je to zřejmá a jasně viditelná hrůza. Důsledky ale vidíme i ve změně priorit a v zásadních změnách v pracovní agendě, podobně jako na počátku pandemie. Pochopitelně to vše má dopad i na naši psychiku. Každý den mám koučovací sezení s lidmi, kteří jsou svým okolím braní jako skvělí lídři. Přesto se nezřídka dostáváme k pocitu selhání. Nikdo nejsme robocop, který nemá emoce a hluboce zakořeněný vnitřní hlas kritika. Ten stojí za jakýmsi vnitřním konfliktem, který nás vyčerpává, oslabuje. Často vnímáme, jak nás náročnost života oslabuje, vysává, ale z mé praxe plyne – největší žrout životní energie je právě náš vlastní vnitřní konflikt.
- Moje manželství je v troskách, je to moje vina. Mohl/a jsem dělat víc? I když to bolí, nemůžu to ukončit a ublížit dětem.
- Lidi si budou myslet, že jsem své děti nevychoval/a řádně, když se takto chovají.
- Co když zůstanu sám-sama? Napořád. Co když se mnou nikdo žít nemůže?
- Jsem divný/divná.
- Ostatní si budou myslet, že svou práci nezvládám… Že na to nemám.
- Má to vůbec smysl?
- …
A tento vnitřní hlas stojí za tím, proč paradoxně vybuchneme na partnera, děti nebo kolegy v práci. Naše malá vnitřní válka se pak přenáší ven. Opakem takové agresivní reakce je pak deprese.
Všichni máme takového kritika v hlavě, který nás srovnává s jakýmsi neexistujícím ideálem. Je to stinná stránka v naší psychice, kterou utvářely neustálé hodnotící komentáře našich rodičů, učitelů, našeho okolí. A naše vnitřní touha po souladu, přijetí, bezpodmínečné lásce akceptovala obraz naší nedostatečnosti vnuknutý okolím. Každý jsme se s tímto obrazen vyrovnali po svém. Nejčastěji jsme jej vytěsnili a předstíráme sami před sebou, že hlas kritika neslyšíme. Tím jsme dali vzniknout nevědomým dírám ve svém sebevědomí s němou obavou, aby náhodou někdo tento obraz nezahlédl.
V naší kultuře je z nějakého důvodu strach poznat náš vnitřní psychický svět. Strach z jakési pandořiny skříňky. Co si často neuvědomuje, že tato skříńka nás o to více ovlivňuje. Tma vytváří silnější emoce. “Přece na tom nejsem tak špatně, abych potřeboval pomoc!” Myslíme si často. Kdo si musí říct o pomoc, je na tom fakt zle…
Osobně mě vždycky potěší a moc si vážím toho, když klient má ke mě tolik důvěry, že otevře i osobní témata. Nelze totiž oddělit pracovní a osobní část naší psychiky. Když nás trápí problémy našich dětí nebo napětí mezi námi a partnerem, práce může na chvíli působit jako rozptýlení. Ale zatímco sedíme na důležité schůzce, někde na pozadí naší psychiky se naše mysl stále zabývá tématem, který souvisí s námi a naši rodinou.
Tipy dne:
- Zkuste si dát jedno sezení s někým, komu důvěřujete a cítíte s ní/m bezpečný prostor a popište veškeré myšlenky a obavy. Jen to vytáhněte ven. Neřešte, jestli jsou to prkotiny a nestojí to za řeč nebo ztrátu času. Zhodnoťte, jak se cítíte na konci sezení.
- Pozorujte (opravdu jen pozorujte) situace, ve který “vybouchnete” nebo které vás vytočí a podívejte se na myšlenku za emocí vzteku. Neboli které přesvědčení spouští to, jak se cítím? Je dokázáno, že pouze uvědomit toto přesvědčení vede ke změně emocí a tím pádem i reakce.
